„Podívej se na ten uzlíček,“ volal na mě bratr, když se vrátil z vandru a vysypal z maskáče na podlahu kuchyně dvouměsíční štěně německého ovčáka. Nikdo neměl sílu protestovat při pohledu na to hubené stvoření. „Našel jsem ji u hospody, nikdo ji nechtěl,“ omlouval se Zdeněk a čekal na reakci rodičů. A tak se Rita dostala do naší rodiny. Na velkou psí hvězdu vzpomíná pro PEJSKOVÁNÍ.CZ čtenářka Naďa Kadlecová z České Lípy.
Nikdy z ní nevyrostl německý ovčák, nikdy neabsolvovala výcvik poslušnosti. Při pohledu na figurantův rukáv dostala takový strach, že utekla do blízkého lesa. Byla bázlivá, s hlavou německého ovčáka, na tenkých nožkách, ale srdcem širokým, do kterého se vešla celá naše rodina. Když jsme s ní chodili po městě, nepotřebovala vodítko, byla tak poslušná, jak kdyby absolvovala ten nejvyšší stupeň výcviku.
Když bylo Ritě asi deset let, odjela matka do lázní a pejsek putoval k nám na chalupu do Jizerských hor. Zpočátku se zdálo, že to nebude problém, Rita byla na nás zvyklá a měla nás ráda. Ale začalo se jí stýskat. Chodila na procházky s hlavou svěšenou, téměř nejedla a celé hodiny seděla u dveří. A to se jí vyplatilo. Jednou kdosi nezavřel a Rita toho využila. Bez rozloučení se vypařila jako duch. Hledali jsme jí po lesích, prosili hajného, aby ji nezastřelil, kdyby ji někde viděl, ale marně. Po Ritě ani památky. Jak to řeknu mámě, až se vrátí z lázní? Jak se smíří s tím, že přišla o svou jedinou kamarádku? Den po dni jsem se bála víc a víc.
Asi za týden nám telefonovali sousedé z Liberce: „Nehledáte svého psa? Tady sedí už skoro týden zbědovaný pes před domem, kde jste před dvěma roky bydleli.“ Okamžitě jsme skočili do auta a jeli pro Ritu. Ležela vyhladovělá před svým bývalým domovem, zcela dehydrovaná a bez zájmu o okolí. Její pohled visel na dveřích číslo 16. Ritu jsme odvezli zpět na chalupu.
Dodnes mi není jasné, jak se dostala do Liberce, jak absolvovala těch deset kilometrů. Běžela mezi auty, nebo to vzala zkratkou lesem přes Českou chalupu? Připomínala mi mou oblíbenou knížku „Lassie se vrací“.
Když bylo Ritě sedmnáct let, objevila se u ní rakovina. Bylo s ní čím dál tím hůř, a tak jsme museli učinit to nejbolestivější rozhodnutí, nechat ji uspat. Moje máma neměla tu sílu odvézt ji na veterinu a los padl na mě. Rita tušila, že se blíží konečná stanice jejího života. Bez protestu mě následovala do veterinární čekárny a smutně čekala, co se stane. „Chcete počkat v čekárně?“ zeptal se mě veterinář. Se slzami v očích jsem kývla. Za čtvrt hodiny vyšel lékař a podával mi vodítko. „Dáte mi sto korun,“ zaznělo dutě v prázdné čekárně.
Dnes mám dva rošťáky, osmiletého havanského psíka Karlíka a čtyřletého shi-tzu Bobíka. Užívám si s nimi plno legrace a snažím se nemyslet na tu chvíli, kdy se budeme loučit. Každý den s nimi mi stojí za to. Rita se ve svém psím nebi už dávno setkala s mou mámou, která si po její smrti už nikdy žádného jiného psa nepořídila.
Máte i vy příběh, o který se chcete podělit? Napište nám! Rádi jej zveřejníme.
